Stories of the Danube
Dílo "Stories of the Danube" Joe Zawinula bylo představeno
v Bruckenhausu v Linci. Celá kompozice byla pojata jako improvizace
a jednotlivé části byly později využity samostatně. Poprvé byla
skladba provedena jako součást "Linzer Donauklangwolke" u příležitosti
Bruckenerova festivalu v roce 1993. Byla to hudební událost vysílaná
mnoha médii, odehrávala se pod širým nebem.
Ve své první symfonii skladatel mistrně zachází s kombinacemi
různých stylových prvků - od romantiky a moderny přes lidovou hudbu
různých národů k valčíku a jazzu. Zformoval tak dílo hluboké
lidskosti. "Stories of the Danube" nabízejí portrét rakouské identity
v historickém a geografickém kontextu. Tok řeky začíná
v Donaueschingen (The Beginning) a pokračuje různými zeměmi až
k Černému moři, bráně Orientu (Sultan). Uvědomujeme si, že Dunaj je
nedělitelnou součástí našeho dědictví. Patří k němu boje, které se
odehrály na jeho březích i putující národy, které vyšlapaly podél řeky
své stezky ("Gypsy" - reprezentující všechny tyto národy).
Dílo má sedm částí a podobá se mozaice. Každá z jeho
samostatných částí hovoří svým jasně ohraničeným hudebním jazykem.
Ačkoli některé z nich se zdají být velmi odlišného charakteru, velká
Zawinulova hudební osobnost je všechny stmeluje do přesvědčivého
celku.
První část, "The Beginning", začíná těžkou temnou atmosférou
s klavírními akordy připomínajícími kostelní zvony. K nim přistupují
dramatické vpády žesťů. Pomalé zlověstné crescendo se rozvine v silný
osvobozující motiv. Pak konečně staccatové trioly ve smyčcích
a dechách a rychlé běhy fléten vykouzlí obraz plynoucí řeky - a řeka
se zrodí.
"Mountain Waters" je část, kde řeka ubíhá rychle. Melodická
odlehčená druhá část v B dur navazuje na tradici obrazů přírody známé
z doby rokoka a biedermeieru.
Formu třetí části, "Empire" lze nejlépe popsat jako řetěz
asociací, je to nevyčerpatelné bohatství témat a motivů, které se
nikdy neopakují, jako se se řeka nevrací nikdy do stejného místa. Jsou
to záblesky minulých a zmizelých dojmů z doby kosmopolitního ovzduší
rakouskouherského impéria. Velmi jasně se zde představuje valčík, coby
skutečný portrét vídeňské atmosféry z konce této říše. Nejdříve je
podán ve stylu dvorního života, potom přechází do lidového tance
vesničanů.
Cikánská epizoda "Gypsy" je uvedena obšírnou improvizací, která
pokračuje s ostinátem orchestrálního doprovodu. Motivy se rozvíjejí
s přibývají intenzitou, podporovanou syntezátory a dechy a zjevně
demonstrují napětí mezi dvěma světy.
V části "Voices of the Danube" se toto napětí transformuje
do elegického toku. Pomocí kontrabasů, tuby a svého vlastního hlasu
modulovaného vocodérem zde Zawinul vytvořil jádro celého díla.
"Unknown Soldier" začíná nevinně znějícími pochodovými rytmy
(smyčce, bicí) kombinovanými s improvizovanými lidovými tématy (flétna,
horny), které však brzy zmizí a ponechají nás napospas originálním
zvukovým záznamům z druhé světové dálky. Slyšíme radiové signály
ohlašující letecký poplach, pak zvuky modliteb a nakonec se vynoří
oslava konce války.
V poslední části, "Sultan" se lahodně rozprostírají improvizace.
V kontrastu s "Gypsy" tady celý orchestr unisono postupně přebírá
orientální náladu hudby a kulminuje do hymnického finále. Vyjadřuje
tak přetrvávající odkaz skladatelova rakouského kulturního dědictví.